Počátky místního lezení
Žitavský
profesor pan Theodor Feller spolu s Francem Siegmundem a Adolfem Gahlerem
poprvé slezli impozantní věž, která dodnes nese jméno onoho profesora, pomocí
provazového žebříku. Toto se uskutečnilo 17. června 1894.
První
dochované zprávy o lezcích z Hrádku nad Nisou nám dokladují naší přátelé
z vedlejšího Oybina. Severní vež Uhusteinu, to je skála viditelná
z Popovy skály, vylezli 10.11.1875 Gustav Jahn a Max Richter z Hrádku
nad Nisou. Vlastní lezecké hemžení započalo založením Německého a Rakouského alpského
spolku (Deutsches und Osterreichisches Alpenverein) v roce 1893. Tehdy se
někteří jeho členové začali zabývat horolezectvím.
Žebříkový prvovýstup
Žitavský profesor pan Theodor Feller spolu
s Francem Siegmundem a Adolfem Gahlerem poprvé slezli impozantní věž,
která dodnes nese jméno onoho profesora, pomocí provazového žebříku. Toto se
uskutečnilo 17. června 1894.
Dlouhý
provazový žebřík tehdy nechal zhotovit Josef Matouschek v liberecké
Lieblegově textilce. Nejdříve přehodili z nejvyššího skaliska hřebínku
přes malý skalní zub věže klubko provazu a po něm vytáhli lano a provazový
žebřík tak, že visel podél východní stěny věže. Lano bylo uvázáno na druhé
straně skály ke stromu. Po té vystoupili všichni tři na vrchol, kde zanechali
upevněnou dřevěnou tyč a plechovku se záznamem o prvovýstupu.
Theodor
Feller zahynul v roce 1904 záhadnou smrtí po úspěšném zdolání
Padaunerkogelu.
21. května
roku 1904 se žákům liberecké reálky Karlu Kichhofovi a Franci Salamonovi
podařil čistě sportovní výstup na tuto skálu a to komínem v západní stěně.
Tato cesta dodnes nese jméno prvovýstupce.
V roce
1905 byla na vrcholu Fellerovky umístěna malá plechová vlaječka a založena
první vrcholová knížka v zinkové krabici.
O Gahlerovi
Dále do
našich skal přišli liberečtí lezci Kauschka, Steppe, Blumrich, chrastavský Karl
Gahler, Tischer, Haeusler, Steinjan a hrádecký Rudolf Wolf – skupina která se
nazývala Wirbelsteiner (Virblíci), skupina Empor (Vzhůru) a jiní.
28. září
slézají Rudolf Kauschka, Fritz Steppes a Max Tischer Smrtku na Horních skalách
východní stěnou. Přímý výstup na tuto skálu východní stěnou s následným
sestupem západní stěnou se podařil v říjnu 1905 Karlu Gahlerovi
z Chrastavy. Gahler tehdy lezl sám bez lana a zajištění.
Donedávna
byla ještě osazena malá mosazná tabulka na skále, která nese jeho jméno, se
vzpomínkou na tohoto chrastavského rodáka, který zahynul v roce 1906 na
alpském Festkogelu. Bohužel lidská blbost je bezmezná a tak se někdo postaral,
aby tato tabulka zmizela, dobré duše našich sousedů ze Saska se zasloužili o
novou tabulku, takže je zase na svém místě. O prvním zdolání skály, která nese
jméno po Karlu Gahlerovi se dovídáme z podrobného popisu J.Königa ve
skvělém, horolezectví propagujícím článku otištěném roku 1908 v ročence
DGV.
První
zdolání Gahlerovy věže, která svou obtížností byla nejméně rovna známé
Fellerovce se podařilo Rudolfu Kauschkovi. Po velmi obtížném, riskantním
výstupu v závěru, kdy se stavěl na ramena spolulezce, dosáhl spolu
s kamarády R. Haeuslerem a A. Steinjanem 20. května vrcholu roku 1906.
Ženský dotyk
Fellerovka
také poznala již v létě roku 1908 dotek jemných ženských prstíků, když
Rudolf Kauschka vyvedl na vrchol svoji budoucí ženu.
Noční výstup pro knížku
Před druhou
světovou válkou se každopádně na Horních skalách lezlo a bylo lezcům úplně
jedno, jestli je to Čech a nebo Němec. Někteří lezci nejen, že lezli po
skalách, ale také pomáhali v těch nejhorších dobách henlainovského řádění.
Josef Zárybnický (táta našeho Jirky a Pepika) vylezl v noci na Fellerovku,
aby sundal vrcholovou knížku a tím zachránil několik mladých antifašistů, kteří
na ni provedli společný výstup a všichni se do ní podepsali i s jistými
poznámkami, a ti kdož byli tenkrát u moci se o tom dozvěděli.
HO Vulkán nebo HO Hrádek?
Hrádecký
horolezecký oddíl vznikl v roce 1947 spojením dvou oddílů, a to HO Vulkán
a HO Hrádek. Členové těchto oddílů byli velcí rivalové, ale jak to tak bývá,
veškerá rivalita končila v hospůdce na Dolním Sedle, či v jiné
„útulně".
Tyto dva
oddíly se spojily v HO Hrádek a hlavním tahounem byl od roku 1947 Karel
Trousílek, od tohoto roku se také traduje založení oddílu. V těchto letech
působila v oddíle generace lezců
Josefa Zárybnického, Zdislava Roubíka, Rudy Svatoše, Vladimíra Plívy, Venci
Brandejského (druhý předseda HO Hrádek), Mirka Chlumského, Jardy Motla, Adama
Augustina (ředitel I.ZŠ), Členové byli dále Karel Brož, Vilda Bouček, Mirek
Janda, bratři Honza a Valter Kosařovi, bratři Jarda a Olda Motlovi, Arnošt
Kumprt, Dr. Standa Zajíček, Bohouš Sokol, Kurt Řeháček, Honza Filkinz.
"Kdo nesedí, tak nejede", aneb o cestování do Tater
Víme také
z vyprávění, jak se po válce cestovalo do Tater. Hlavním pravidlem tehdy
bylo „kdo nesedí, tak nejede“. První výlet do Tater uspořádali páni Trousílek,
Plíva a Brož a to autem KDF. O sportovních výkonech toho moc nevíme, ale
dochovalo se, že při tomto výletu pravděpodobně padl časový rekord výměny
karosérie. Pánové totiž po příjezdu na Slovensko zpozorovali v příkopu
stejný vůz s jakým cestovali, avšak s lepší karosérií. Nelenili a
ihned provedli výměnu – zlaté to časy motorismu.
Další výlet
se uskutečnil již dvěma těmito vozidly. Jeden vlastnil pan Trousílek a druhý
pan Brož. Pan Trousílek měl své auto, jak se říká, v cajku, a byl tedy
připraven na odjezd. Pana Brože autíčko trochu zlobilo, nicméně také se snažil
jej připravit k odjezdu. Den před odjezdem kleknul panu Trousílkovi motor
a vše bylo jinak. Pan Trousílek měl velice rád švestkový kompot a tento kompot
nemohl chybět na ponku při opravě motoru. Samozřejmě dobré duše pánů Plívy a Brože
si nedali ujít skutečnost, že je jeho auto nepojízdné a tak z poza veřejí
jeho garáže na něj volali ono pověstné “ kdo nesedí, tak nejede“.
Samozřejmě, že onen švestkový kompot putoval obloukem po obou
vyšklebencích. Nicméně ráno byl motor zase v autě a jelo se do Tater.
Samotná cesta do Tater v této době byl kus odvahy. Auta byla nespolehlivá
a stále se muselo něco opravovat. K těmto opravám samozřejmě leckdy posloužil i
lezecký materiál. Když se nevracel plyn, zapíchl se do karosérie cepín, kterým se
prostrčil kus repšňůry s kusem cihly jako protizávaží a bylo opraveno.
O hájence, lyžování a bálech
Další skupina lezců se
utvořila kolem Jirky Zárybnického (syn již jmenovaného Josky), neboť on
v 50. letech založil lezecký kroužek a spolu s několika přáteli
dávali do pořádku bývalou hájenku na Dolním Sedle při vstupu do Císařského
údolí. Bohužel došlo k tomu, že když byl objekt skoro opraven, nechali jej
soudruzi strhnout buldozerem a srovnat se zemí. Bylo to blízko hranic a
volnomyšlenkářům se tehdy nepřálo.
Dalším předsedou, který
vedl oddíl, byl pan učitel Jarda Žalud, byl to človíček, který pořádal pro
školní dětí první lyžařská soustředění, působil i na hrádečákům známé
Pragovácké chatě na Studenově v Harrachově, kde se snad všichni hrádečáci
této doby naučili lyžovat a pít.
Jarda Žalud řídil oddíl od
roku 1963 do roku 1971. Poté začal řídit oddíl p. Jan Šedina. Za jeho
předsednictví se pořádal v listopadu „Pochod na Ještěd“, který většinou
končil v Libereckém „Domově“ a někteří účastníci horko těžko stíhali
poslední vlak na Hrádek, řečený „Flamendr“. Dále se začalo pořádat zimní
stanování na Horních skalách pod Prckem, kde bylo vždy veselo a při těchto
stanováních se užilo mnoho legrace. Do dneška se vypráví o Fredyho zábavním
koutku, ale to je na delší vypravování. Pořádali se také horolezecké bály
v hospodě na Černé Louži. To tam byla ještě funkční hospůdka s pěkným
sálkem a hrádečákům nevadilo jít na Černou Louž pěšky, nebo se také na některé
akce objednával autobus. Prostě pořádalo se dosti takzvaných merendiček, kdy
jsme se doopravdy nenudili.
Jak jsme málem přišli o horochatu
Pod Prckem také vznikla
myšlenka postavit horolezeckou chatu a je tedy fakt, že jsme ji do roku 1984
dostavěli a to především díky předsedovi Honzovi Šedinovi a bdělému oku našeho
stavbyvedoucího Fredyho Volkerta. Od té doby chata slouží jak horolezcům, tak i
zájmovým sdružením našeho města a nejen našeho města, i když jsme po dostavbě
chaty o ni málem přišli. Jistí pánové z vedení tehdejšího TJ Slovanu,
jehož jsme byli součástí, přišli na to, že by se chatou dalo dobře vydělávat
pro Slovan. A tak nás sezvali na mimořádnou schůzi, kde nám přednesli, že chata
je sice naše, ale že by se mohla pronajmout tehdejšímu Sporturistu a mi bychom
si dali vždy půl roku předem požadavek na její využití. No to Vám byla mela,
trochu jsme se poprali, ale chalupa nám zůstala a musím konstatovat, že
nejmodřejší byl zástupce od Sporturistu, který ihned odešel.
Když chceš běhat lesem, musíš se startovním číslem
Od roku 1976 také
pořádáme, dnes již legendární „Běh Císařským údolím“ ve kterém si přišlo
zaběhat po krásných Lužických horách stovky běžců. Je fakt, že někteří dodnes
bloudí po našich horách, neb se nám ztratili i se startovními čísly, ale zatím
si nikdo nestěžoval. Ty kecičky, že to bylo špatně označené nás zatím
neodradily od pořádání dalšího ročníku.
V roce 1990 jsme se
přejmenovali na Klub horolezců Hrádek a jsme právnickou osobou s počtem
členů 20 – 30.
